O MNĚ
Jsem reportážní fotograf a rád fotím všude tam, kde se něco děje. Často se zaměřuji na příběhy, které zůstávají na okraji pozornosti. Ať už s foťákem navštěvuji komunity žijící ve stínu války nebo místa, ze kterých kvůli činnosti člověka zmizela voda, vždy mě zajímá, jak velké události ovlivňují každodenní život.
Baví mě ale také fotit věci, ve kterých nejde úplně o život. Koncerty, standupy, konference nebo výstavy - tam všude umím najít momenty, které dokonale vystihnou atmosféru akce. Mojí zálibou je přicházet s neobvyklými kompozicemi, aby byla série fotek nejenom standardně dobrá, ale i nadprůměrně zajímavá.
A protože jsem aktivní běžec, mám rád focení sportovních událostí. Baví mě přenášet nefalšované emoce z trati do fotografických vzpomínek z velkých mezinárodních závodů i malých lokálních akcí.
JAK TO CELÉ ZAČALO A KAM AŽ TO DOSPĚLO
Když jsem byl malý kluk, fotil jsem plastovým foťákem na film svého bratra, jak závodí na horském kole. Nepamatuji si, jestli se mi někdy povedla dobrá fotka, ale vím, že mě bavilo pobíhat kolem tratě a hledat ta nejlepší místa, odkud bych mohl co nejzajímavěji zachytit urputné sportovní klání. Moje první opravdové dobrodružství s foťákem ale přišlo až ve dvaceti, kdy jsem se s batohem na zádech a Canonem 20D v brašně vydal vlakem do Mongolska. Tehdy jsem poprvé naplno zažil, jaké to je objevovat svět přes hledáček – a nebylo cesty zpět.
O pár let později jsem nastoupil na FAMU, kde jsem vystudoval obor "dokumentární tvorba". Postupně jsem totiž zjistil, že mou „tvorbou“ nebude film, ale spíše fotografie. Když na pražské fakultě žurnalistiky přednášel legendární válečný fotograf Patrick Chauvel, nějak se mi povedlo vnutit se na jeho týdenní workshop. Na konci jsem představil sérii fotografií o lidech, kteří žili v opuštěných vagonech nedaleko centra Prahy. Spojil jsem se s nimi skrz svůj fotoaparát – a taky díky krabicovému vínu, které jsem jim nosil.
Dnes už fotografovaným lidem víno obvykle nenosím, ale stále si s nimi dokážu vytvořit blízký a upřímný vztah. Uvědomil jsem si, že mě přitahují zapomenuté příběhy a témata, kterým se obvykle nevěnuje pozornost – a která si ji přitom zaslouží. Díky tomu jsem začal spolupracovat s humanitárními organizacemi. Pro Adru jsem fotil boj s podvýživou v Kambodži a život vnitřních uprchlíků na Ukrajině.
Moje opakované návštěvy Ukrajiny se pak nezaměřovaly na život v zákopech, ale na místa, kde lidé stále chodí do školy, do restaurací a snaží se udržet si alespoň zdání normálního života – i když jen pár kilometrů od nich duní exploze a střelba. Pro Lékaře bez hranic jsem na Ukrajině fotografoval nemocnice a sanatoria, kde se léčí pacienti s tuberkulózou, a dokumentoval snahu lékařů najít šetrnější metody léčby. Strávil jsem také několik dní s mobilními klinikami, které vozily zdravotníky a léky do vesnic blízko fronty – do míst, kde už žádní jiní lékaři nezůstali. V roce 2024 jsem vytvořil fotografickou sérii pro českou neziskovou organizaci Nesehnutí, která zachycuje život komunit snažících se udržet si zdání normálního života i navzdory přetrvávajícímu konfliktu.
Jako nezávislý kameraman kombinuji komerční a dokumentární projekty, ale moje hlavní téma vždy zůstává humanitární oblast. Ať už fotím, nebo natáčím, snažím se v sobě udržet ducha toho malého kluka, který běhal s foťákem kolem cyklistické trati – a který později nasedl na vlak do Mongolska, aby tam objevil neznámé a přinesl o tom svědectví světu.